BIBLICKÉ Základy
Kapitola 6: Bůh a zlo
Bůh a zlo | Ďábel a satan | Démoni | Přídavek (Co se stalo v Edenu?) | Otázky

6.1 Bůh a zlo

Mnoho křesťanských sekt spolu s mnohými dalšími náboženstvími věří, že existuje bytost či netvor zvaný ďábel či satan, která je původcem problémů našich životů či světa a která je zodpovědná za hřích, který pácháme. Bible jasně učí, že Bůh je všemocný. Viděli jsme v oddíle 1.4, že andělé nemohou hřešit. Jestliže skutečně věříme těmto věcem, pak je pro nás nemožná existence nějaké nadpřirozené bytosti, aktivní po celém světě, která by se protivila všemocnému Bohu. Tato otázka je tak důležitá, že správné pochopení ďábla a satana musí být pokládáno za součást základní doktríny. V Žd 2,14 se říká, že Ježíš zničil ďábla svou smrtí; nemáme-li proto správné pochopení role ďábla, nemůžeme rozumět ani činnosti či přirozenosti Ježíšově.

Svět obecně, a tzv. „křesťanský“ obzvlášť, se drží myšlenky, že dobré věci v životě pocházejí od Boha a ty špatné od ďábla či satana. To není nová idea; nejde dokonce ani o ideu, která by byla omezena na renegátské křesťanstvo. Např. Babylóňané věřili, že existují dva bohové – bůh dobra a světla a bůh zla a tmy, a že jsou spolu zaklesnuti ve smrtelném boji. Právě takovou víru měl Kýros, perský král králů. Bůh mu proto řekl: „Já jsem Hospodin a jiného už není, mimo mne žádného Boha není… Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo /či „pohromu/katastrofu“/, já Hospodin konám všechny tyto věci“ (Iz 45,5-7+22). Bůh vytváří pokoj i zlo či pohromu – Bůh je autor, stvořitel „zla“ v tomto smyslu. V této linii je také rozdíl mezi „zlem“ a hříchem, který je lidskou chybou a otevírá svět, který je výsledkem aktivit člověka, ne Boha (Ř 5,12).

Bůh říká Kýrovi a lidem z Babylóna, že „mimo mne žádného /jiného/ Boha není“. Hebrejské slovo „el“, překládané jako „Bůh“ má ve svém základu význam „síla“ či „zdroj moci“. Bůh tedy vlastně říká, že mimo něho neexistuje žádný zdroj moci. Toto je důvod, proč nemohou praví věřící v Boha přijmout ideu nadpřirozeného ďábla nebo démonů.

Bůh: stvořitel pohrom

Bible oplývá příklady, kdy Bůh přinesl „zlo“ do lidských životů a do světa. Am 3,6 říká, že jestliže je zlo ve městě, způsobil ho Bůh. Je-li např. ve městě zemětřesení, vzniká často dojem, že to zamýšlel „ďábel“ a že to on způsobil kalamitu. Skutečný věřící musí však chápat, že je to Bůh, kdo je za to zodpovědný. A tak Mi 1,12 říká, že „sestoupilo od Hospodina zlo k bráně Jeruzaléma“. V knize Jób čteme, jak spravedlivý muž Jób ztratil všechno, co měl v tomto životě. Ta kniha nás učí, že zážitek „zla“ v osobním životě není přímo úměrný naší poslušnosti či neposlušnosti Boha. Jób poznal, že „Hospodin dal, Hospodin vzal“ (Jb 1,21). Neříká, že „Hospodin dal a satan vzal“… A své ženě vysvětluje: „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ (Jb 2,10). Na konci knihy Jóba utěšují jeho přátelé „po tom všem zlu, jež na něj Hospodin uvedl“ (Jb 42,11; srovnej 19,21 a 8,4). A tak je Bůh zdrojem „zla“ v tom smyslu, že v konečné instanci dává zelenou problémům, jež máme v našich životech.

„Koho Pán miluje, toho přísně vychovává… Podvolujte se jeho výchově… později přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli“ (Žd 12,6-11) – to ukazuje, že strasti, které na nás Bůh uvádí, vedou ve skutečnosti k našemu duchovnímu růstu. Je to použití Božího slova proti Božímu slovu, říkáme-li, že ďábel je bytost, která nás nutí hřešit a být nespravedlivým, a současně (domněle) vnáší do našich životů problémy, které vedou k růstu „ovoce pokoje a spravedlnosti“. Ortodoxní idea o ďáblovi zde tak vede k vážným problémům. Zvláště významné jsou pasáže, které mluví o vydání člověka satanu, „aby duch mohl být zachráněn“, či „aby se odnaučil rouhat“ (1 K 5,5; 1 Tm 1,20). Je-li satan skutečně bytostí, která má spadeno na to, aby vybudila v člověku hřích či na něj měla negativní duchovní účin, proč se výše hovoří o „satanovi" v pozitivním světle? Odpověď leží ve faktu, že protivník, „satan“ či obtíž v životě, může mít často za následek kladný duchovní dopad na život věřícího.

Přijmeme-li, že zlo pochází od Boha, můžeme se pak modlit za to, aby udělal něco s našimi problémy – např. aby je odstranil. Jestli tak neučiní, pak víme, že jsou od něj seslány pro naše duchovní dobro. Věříme-li však, že existuje nějaká zlá bytost, zvaná ďábel či satan a jsoucí příčinou našich problémů, pak neexistuje způsob, jak se s nimi dohodnout. Invalidita, nemoc, náhlé úmrtí či kalamita musí být brány prostě jako smůla. Je-li ďábel nějaký mocný hříšný anděl, pak bude mnohem silnější než my a nebudeme mít jinou šanci než trpět v jeho rukou. V protikladu k tomu jsme utěšováni, že pod Božím řízením „všecko /v životě/ napomáhá k dobrému“ pro věřící (Ř 8,28). V životě věřícího proto neexistuje nic takového jako „štěstí“ či „náhoda“.

Původ hříchu

Je třeba zdůraznit, že hřích pochází z nás, zevnitř. Je to naše chyba, že hřešíme. Samozřejmě by bylo pěkné věřit, že nešlo o naši chybu, když jsme zhřešili. Mohli bychom svobodně hřešit a pak se omluvit s vysvětlením, že to byla ve skutečnosti ďáblova chyba a že ostuda za náš hřích by měla dopadnout zcela na něj. Není neobvyklé, že v případech velice špatného chování žadoní viník o milost s odůvodněním, že v době, kdy páchal špatné skutky, byl posedlý ďáblem a neručil za sebe. Zcela správně jsou však takové nanicovaté omluvy posuzovány tak, že neobstojí, a tato osoba je odsouzena za své činy.

Musíme si zapamatovat, že „mzdou hříchu je smrt“ (Ř 6,23); hřích vede ke smrti. Není-li to naše chyba, že hřešíme, ale ďáblova, pak musí spravedlivý Bůh potrestat spíše než nás jeho. Avšak skutečnost, že jsme souzeni za naše vlastní hříchy, ukazuje, že jsme za naše hříchy také odpovědni. Idea ďábla jako zvláštní osoby vně nás – a nikoli princip hříchu v nás – je pokusem přenést odpovědnost za naše hříchy mimo nás. Je však ještě jeden příklad, kdy lidé odmítají přistoupit na terminologii, kterou nás Bible poučuje o lidské přirozenosti: že je totiž od základů hříšná.

Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit… Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy… nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ (Mk 7,15-23). Idea, že existuje něco hříšného vně nás, co do nás vstoupí a způsobí, že zhřešíme, není kompatibilní s jasným Ježíšovým učením, které zde předkládá. Z nitra, ze srdce člověka pocházejí všechny tyto zlé věci. Z tohoto důvodu uvažoval Bůh v čase potopy, že „každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý“ (Gn 8,21). Jakub 1,14 nám říká, jakým způsobem jsme pokoušeni: „Každý /v každé lidské bytosti probíhá stejný proces/, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.“ Jsme pokoušeni svou vlastní žádostivostí, svými vlastními zlými touhami – ne něčím vně nás. „Odkud jsou mezi vámi boje a sváry?“ ptá se Jakub. „Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů?“ Každý z nás podléhá zvláštním, osobním pokušením. Musí být proto vytvářeny našimi vlastními zlými touhami, protože patří k naší osobě. Je případně řečeno, že jsme svým vlastním nejhorším nepřítelem.

List Římanům je široce věnován hříchu: jeho původu a jak jej překonat. Je velice případné, že je zde sotva zmínka o ďáblu a satanovi, a to v kontextu toho, odkud hřích pochází. Pavel nezmiňuje ďábla ani satana. Je třeba říci, že „ďábel“ je novozákonní pojem. Jestliže by existovala vnější bytost nutící nás k hříchu, nepochybně by byla široce zmiňována ve Starém zákoně. O této záležitosti je v něm však významné a hluboké ticho. Záznam období Soudců či Izraele na poušti ukazuje, že v onom období žil Izrael ve velkém hříchu. Bůh je však nevaroval před nějakou mocnou nadpřirozenou bytostí, či silou, která by do nich mohla vstoupit a donutit je hřešit. Místo toho je povzbuzuje, aby se přimknuli k jeho slovům, a tak neupadli na cesty, určované jejich vlastní tělesností (např. Dt 27,9-10; Joz 22,5).

Pavel lamentuje: „Ve mně, to jest v mém těle, nepřebývá dobro… vždyť nečiním dobro, které chci… Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá“ (Ř 7,18-20). Nyní neviní ze svého hřešení nějakou vnější bytost zvanou ďábel. Skutečný zdroj hříchu umisťuje do své vlastní zlé přirozenosti: „To nedělám já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon /v sobě/: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo /tj. je se mnou/“. Říká tedy, že protiklad k duchovnímu bytí pochází z něčeho, co nazývá „hřích přebývající ve mně“. Každá přemýšlivá, duchovně uvažující osoba dojde ke stejnému sebepoznání. Mělo by být poznamenáno, že dokonce tak vynikající křesťan jako Pavel nezakusil po svém obrácení nějakou změnu své přirozenosti, ani se neocitl v postavení, v němž by nehřešil či hřešit nemohl. Moderní „evangelické“ hnutí prohlašuje, že oni v takovém postavení jsou. Pavla vzhledem k jeho výrokům v Ř 7,15-21 řadí mezi tzv. „nespasené“. Zmiňované verše činí mnoho potíží pro jejich tvrzení. David, jiný nepochybně spravedlivý muž, komentoval podobně stálou hříšnost své nejvlastnější podstaty: „Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka“ (Ž 51,7).

Bible je zcela otevřená, pokud jde o fundamentálně hříšnou přirozenost (podstatu) člověka. Jestliže to správně zhodnotíme, není třeba vymýšlet nějakou imaginární osobu, vnější naší lidské přirozenosti, která by byla odpovědná za naše hříchy. Jr 17,9 říká, že srdce člověka je tak úskočné a klamné, že nemůžeme vlastně ani celý rozsah jeho hříšnosti zmapovat. Také Ježíš označil naši přirozenost za zlou od základů v Mt 7,11. Kaz 9,3 (hebrejský text) nemohl být jasnější: „Srdce lidských synů je naplněno zlobou.“ Ef 4,18 ukazuje na důvod, proč se lidská přirozenost odcizila Bohu: „Odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce.“ Pro naši duchovní slepotu, nevědomá srdce a náš způsob myšlení, který vyvěrá z nás, jsme se vzdálili od Boha. V tomto kontextu hovoří Ga 5,19 o našich hříších jako o „skutcích lidského těla“; je to naše vlastní tělo, naše nejvlastnější jsoucno a podstata, které vedou k tomu, že pácháme hřích. Žádná z těchto pasáží nepřichází s vysvětlením původu hříchu v podobě ďábla, který by jej do nás vložil; hříšné směřování je něco, co máme my všichni přirozeně od narození – je základní součástí vybavenosti člověka.


  Back
Home
Next