4.2 Duše

Ve světle předešlého by mělo být nepochopitelné, že člověk může mít od přírody „nesmrtelnou duši“ či nějaký nesmrtelný element v sobě. Pokusíme se teď objasnit nesrovnalosti, které obklopují slovo „duše“.

Hebrejská i řecká slova („nefeš“, resp. „psyché“), která překládáme v Bibli jako „duše“, jsou také překládána takto:

tělo
dech
bytost/tvor
srdce
mysl
osoba
on sám

„Duše“ tak odkazuje k osobě, tělu či vlastnímu „já“. Slavné „Zachraňte naše duše“ (SOS) znamená zjevně „Zachraňte nás před smrtí!“ „Duše“ je proto „ty“, nebo souhrn všech věcí, které tvoří osobu. Je tedy pochopitelné, že mnohé moderní verze Bible (např. anglická New International Version) zřídka slovo „duše“ užívají a místo toho volí překlady „ty“ či „osoba“. Bohem stvoření živočichové jsou nazýváni „živočišná havěť… hbití živočichové“ (Gn 1,20-21). A hebrejské slovo, překládané zde jako „živočichové“, je „nefeš“ – to je jinde překládané jako „duše“: např. v Gn 2,7 je „… i byl člověk duší živou“ (podle BK). A tak je člověk „duší“ zrovna tak, jako jsou „dušemi“ i živočichové. Jediným rozdílem mezi lidstvem a živočišstvem je mentální převaha těch prvých; člověk je stvořen k obrazu Božímu (Gn 1,26; viz oddíl 1.2). Někteří lidé jsou povoláni znát evangelium, čímž se pro ně otvírá naděje na nesmrtelnost (2 Tm 1,10). Pokud jde o naši základní přirozenost a charakter naší smrti, neexistuje žádný rozdíl mezi člověkem a zvířaty:

„Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí /povšimněte si dvojího zdůraznění stejnosti/ umírají … člověk nemá žádnou přednost před zvířaty… Vše /tj. člověk i zvířata/ spěje k jednomu místu /hrobu/, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací“ (Kaz 3,19-20). Inspirovaný pisatel Kazatele se modlil, aby Bůh pomohl člověku uvědomit si přetěžkou skutečnost, „že je to s nimi jako se zvířaty“ (Kaz 3,18). Lze proto očekávat, že mnozí shledají tento fakt jako stěží akceptovatelný. Vskutku, může to být velice ponižující, když si uvědomíme, že jsme svou přirozeností toliko živočichové, přežívající na bázi stejného pudu sebezáchovy, výběru těch nejzdatnějších a plození. Citovaný verš z Kazatele 3,18 také říká, že Bůh lidi „tříbí“, aby nahlédli, že je to s nimi jako se zvířaty. To znamená, že ti, kdo jsou dostatečně pokorní k tomu, aby se stali jeho věrnými, uznají tuto pravdu – ti, kteří to nedokážou, v tomto „testu“ propadnou. V průběhu 20. století se po světě nenápadně rozšířila filosofie humanismu – idea, že lidští tvorové jsou nositelé nejvyšší důležitosti a hodnoty. Je pozoruhodným úkolem objasnit náš názor na vliv humanismu. Pomoci mohou přímočará slova z Žalmu 39,6: „… není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící“ (BK). „Cesta nezávisí na člověku, ani jistota kroku…“ (Jr 10,23).

Jednou ze základních věcí, kterou víme, je poznatek, že všichni lidští tvorové (ba všechna „živá stvoření“) nakonec zemřou. „Duše“ tedy umírá; to je přesný protiklad něčeho, co je nesmrtelné. Nepřekvapí, že asi třetina všech výskytů slova „duše“ v Bibli je spojena se smrtí a zničením duše. Již sám fakt, že slovo „duše“ je použito tímto způsobem, ukazuje, že nemůže jít o něco nezničitelného či nesmrtelného:

• „Zemře ta duše, která hřeší“ (Ez 18,4).

• Bůh může zničit duši (Mt 10,28). Další odkazy na duše, které jsou ničeny: Lv 23,30; Př 6,32; Ez 22,27.

• Všechny „duše“, které byly v městě Chasór, byly vybity mečem (Joz 11,11; srovnej též 10,30-39).

• „… všeliká duše živá umřela“ (Zj 16,3 v BK; srovnej též Ž 78,50).

• Mojžíšův zákon často varuje, že pokud nějaká „duše“ nedodrží určitý zákon, bude zabita (např. Nu 15,27-31).

• Odkazy na duši zardoušenou či zlákanou do léčky mohou mít smysl pouze při pochopení smrtelnosti duše (Př 18,7; 22,25; Jb 7,15).

• „… jejich duše si život nezachová“ (Ž 22,29).

• Kristus „položil duši svou v oběť“, takže jeho „duše“ alias život byla dána jako oběť za hřích (Iz 53,10+12 v BK).

Ve většině veršů, ve kterých se objevuje slovo „duše“, jde spíše o odkaz na osobu či tělo než na nějakou nesmrtelnou jiskru v nás. Výraznými příklady zde jsou:

• „… krev duší…" (Jr 2,34 v BK).

• „Prohřeší-li se někdo /„nefeš“/ tím, že slyšel vyslovit kletbu… a jestliže to neoznámí… když se někdo /„nefeš“/ dotkne čehokoli nečistého… když někdo /„nefeš“/ pronese přísahu…“ (Lv 5,1-4).

• „… má duše… celé nitro mé… dobrořeč, má duše, Hospodinu… on tě sytí dobrem“ (Ž 103,1-2+5).

• „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život /„duši“/, ten o něj přijde; kdo však přijde o život /„duši“/ pro mne… zachrání jej“ (Mk 8,35). Toto je dostatečným důkazem, že duše neznamená nějaký spirituální prvek v člověku; „duše“ (řecky „psyché“) znamená právě něčí tělesný život – jak je to i zde přeloženo.