4.6 Soud

Biblické učení o soudu tvoří jeden ze základních principů víry, kterému je třeba jasně porozumět před křtem (Sk 24,25; Žd 6,2). Písmo hovoří často o „dni soudu“ (např. 2 Pt 2,9 a 3,7; 1 J 4,17; Ju 6), což je čas, kdy obdrží ti, jimž se dostalo znalosti o Bohu, svůj „plat“. Všichni musí stanout „před soudnou stolicí Boží“ (Ř 14,10); „všichni se musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým“ (2 K 5,10), abychom obdrželi odplatu za naše životy v tělesné podobě.

Danielovy vidiny týkající se Kristova druhého příchodu spatřují jednu z těchto soudných stolic v podobě trůnu (Da 7,9-14). Některé detaily nám pomohou osvětlit podobenství. To o hřivnách přirovnává soud k situaci po návratu pána, který si zavolá své služebníky a hodnotí, jak dobře využili peníze, které jim zanechal (Mt 25,14-29). Podobenství o rybáři přirovnává evangelijní zvěst k rybářské síti, shrnující dohromady všechny druhy lidí; muži se pak posadí (srovnej se soudnou stolicí) a oddělují dobré ryby od těch špatných (Mt 13,47-49). Interpretace je zřejmá: „… při skonání věku vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých“.

Z doposud řečeného je správné odvozovat, že po Pánově návratu a vzkříšení budou společně shromážděni všichni ti, kdo byli osloveni evangeliem, na jisté místo v určitém čase, a tam střetnou Krista. Budou muset složit účty ze svého konání a on pak označí ty, kteří jsou či nejsou přijatelní dostat odměnu v podobě vstupu do Království. Pouze takovýmto způsobem obdrží spravedliví svou odměnu. Toto vše lze nalézt v koncentrované podobě v podobenství o ovcích a kozlech: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy /Davidův trůn v Jeruzalému, L 1,32-33/; a budou před něho shromážděny všechny národy /tj. lidé ze všech národů – viz Mt 28,19/. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ,Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa‘“ (Mt 25,31-34).

Odměnou spravedlivých je tedy dědictví Božího království – splnění příslušných slibů daných Abrahamovi. To bude ovšem až po soudu, který nastane při Kristově návratu. Proto je nemožné dostat slíbenou odměnu nesmrtelného těla před Kristovým návratem; je proto nutné z toho vyvodit, že v periodě mezi smrtí a vzkříšením nemá věřící žádnou vědomou formu existence.

Opakovaně je tak potvrzován biblický princip, že teprve po Kristově návratu bude následovat odplata – nikoli dříve:

• „Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy“ (1 Pt 5,4; viz též 1,13).

• „Před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, tě zapřísahám pro jeho příchod a jeho království… je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, spravedlivý soudce" (2 Tm 4,1 a 8).

• Při návratu Mesiáše v posledních dnech „mnozí z těch, kteří spí v prachu země /srovnej Gn 3,19/, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně…“ (Da 12,2).

• Až přijde Kristus jako soudce, „všichni v hrobech… vyjdou: ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení“ (J 5,28-29).

• „… přijdu brzo /Ježíš/, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal“ (Zj 22,12). Nejdeme si do nebe pro svůj „plat“ – Kristus jej přinese z nebe k nám.

Jestliže Ježíš přináší odplatu s sebou, pak to znamená, že byla pro nás připravena v nebi a dopravena k nám na zem bude při jeho druhém příchodu; naše „dědictví“ země zaslíbené Abrahamovi je v tomto smyslu „připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase“ (1 Pt 1,4-5), tj. při Kristově příchodu. Naše odměna je tak jistá, jako bychom ji už dostali; stejně tak jsou jistá Boží zaslíbení, takže On hovoří o neexistujících věcech tak, jako by existovaly (Ř 4,17).

Z faktu, že odplata bude realizována pouze při soudu po Kristově návratu, vyplývá, že spravedliví a špatní přijdou po smrti na totéž místo – do hrobu. Ve smrti není mezi nimi činěn žádný rozdíl. To potvrzuje i následující:

• Jónatan byl spravedlivý, Saul nikoli, avšak „neodloučili se od sebe ani ve smrti“ (2 S 1,23).

• Saul, Jónatan i Samuel přišli po smrti na stejné místo (1 S 28,19).

• Spravedlivý Abraham byl po smrti „připojen k svému lidu“ či předkům, kteří byli modláři (Gn 25,8; Joz 24,2).

• Duchovně moudří i pošetilci zakusí tutéž smrt (Kaz 2,15-16).

Toto vše je v příkrém rozporu s tvrzením populárního „křesťanství“. Jejich učení o tom, že spravedliví přijdou do nebe ihned po smrti, znevažuje potřebnost vzkříšení i soudu. Viděli jsme však, že tyto události jsou životně důležité v Božím plánu spásy, a tím i v evangelijní zvěsti. Populární přístup předpokládá, že spravedlivý člověk zemře a je odměněn odchodem na nebesa, kam ho budou následovat ostatní lidé – následující den, měsíc či rok. To je v ostrém kontrastu k biblickému učení, že všichni spravedliví budou odměněni společně a současně:

• Ovce jsou odděleny od kozlů na soudu, a to jedna po druhé. Jakmile soud skončí, Kristus řekne všem ovcím shromážděným po jeho pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa“ (Mt 25,34). A tak všechny ovce zdědí království ve stejném okamžiku (srovnej též 1 K 15,52).

• Při „sklizni“ Kristova návratu a soudu se budou všichni, kteří pracovali a žili podle evangelia, „společně radovat“ (J 4,35-36; srovnej i Mt 13,39).

• Zj 11,18 definuje „čas k soudu nad mrtvými“ jako čas, kdy Bůh „odmění své služebníky… všechny svaté… kdo má úctu k jeho jménu“, tj. všechny věřící společně.

• 11. kapitola epištoly Židům je výčtem mnoha spravedlivých lidí Starého zákona. 13. verš komentuje: „Ve víře zemřeli ti všichni, i když se nedožili splnění slibů“ daných Abrahamovi, slibů o spáse v podobě vstupu do Božího království (Žd 11,8-12). Z toho lze odvodit, že při své smrti neodcházejí tito lidé jeden po druhém na nebesa pro svou odměnu. Důvodem je i obsah veršů 39 a 40: „Ti všichni … se nedočkali splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle /aby „nepřišli k dokonalosti“ podle BK/ bez nás.“ Odklad při udělování společné odměny měl tedy svoji příčinu v Božím plánu, aby se všichni věřící „stali dokonalými“ společně a v témž okamžiku. To nastane při soudu po Kristově návratu.